Panzer sraz - březen 2000

V březnu 2000 se konal první Panzer sraz skupiny lidí kolem Tančíků a Cyberu - 27.trestního praporu. K hromadnému válečnému běsnění propůjčil byt Hauptman Kájik v Kdyni, kde následně proběhlo herní šílenství od pátečního večera až do nedělního poledne. K dispozici bylo pět počítačů propojených do sítě, válečné hry, které běžně provozujeme PBEM nebo doma proti počítači plus pár leteckých simulátorů navíc, spousta pití, jeden chleba a Alfrédovy řízky ...

Sestava praporu

Kajik Hajaja Madmojo Matto Alfred Lano

Průběh kampaně:

V pátek odpoledne a večer byly na programu hlavně síťové multiplayer gamesy akčního typu. Lítaly se simulátory (hlavně European Air War), jednotlivé dvojice pořádaly souboje v Close Combat IV a odehrávaly se klasické tahy z PBEM bitek v East Frontu. Za sebe mohu říct, že EAW byl po síti výborný, ale nutno říct, že nenabízí moc variant a poměrně rychle se nám ohrál (hlavně mě, vzhledem k mé ne moc velké zkušenosti létání v tomto simulátoru, a kdy jsem tedy byl oblíbeným cílem ostatních ...). Daleko déle se nás držely bitky v Close Combatu IV, kde sice mohou hrát jen dva proti sobě, ale bitky byly zajímavé a občas plné zvratů (viz např. moje bitka s Kájikem, kdy se ze souboje dvou pěších uskupení postupně stávala bitka jednotlivých vojáků přesně ve stylu "do posledního muže", munici, která už přeživším dávno došla doplňovali tito od padlých kamarádů a tak nakonec moji amící házeli na postupující němčíky použitý trubky od panzerfaustů a němci kontrovali stojánkama pod americký BARy ...).

Druhý den pokračovaly souboje v pátečním stylu, ale už se pomalu blížilo vyvrcholení programu. Konečně se mi ostatní podařilo přemluvit a společně sme se pustili do připraveného scénáře v Rising Sunu. V manuálu sem se totiž dočet, že RS je možno hrát i v módu multiplayer a to i ve více lidech. Tedy nelenil sem a vytvořil scénář k tomu, jak sem doufal, vhodný. Ardur. Protože bylo jen pět počítačů bylo nutné rozdělit se nesymetricky. Vznikl tedy kuřácký štáb složený z Kajika, Hajaji a Alfreda hrající za americkou stranu, kde každý z nich měl na starosti jeden pěší prapor plus podpůrné jednotky. No a pak druhý, řekněme Banzai štáb, složený z mé maličkosti a Lana, přičemž síly jsme rozdělili tak nějak vhodně dle situace. A mohlo se začít ...

Kdo neznáte scénář Ardur, tak tady je jednoduchý nástin situace. Američani útočí na Japonci držený ostrov Ardur. První se na ostrov dostane para prapor (velitel Kajik), jehož úkolem je zajistit pro přibližující se loďstvo jižní pláže ostrova. Na ně se pak vylodí části zbývajících dvou praporů. Zbytek čeká na nedalekém ostrově k nalodění a vylodění v podobě druhé vlny. Japonská posádka na ostrově je z počátku ve velké nevýhodě. Ostrov drží jeden prapor pěchoty (pod velením Lana) a rota inženýrů (pod mým velením). Prapor je roztroušen po ostrově, část drží jižní pláže, zbytek je ve městě. Inženýři drží letiště. První posila japíkům přijde v podobě výsadku para praporu na severní část ostrova. Pak už mají možnost, podobně jako amíci připlavit z nedalekého ostrova posily v podobě třetího praporu pěchoty a podpůrných zbraní.

Útok tedy začal seskokem Kajikových paragán, který jich část poslal na Lanovy japíky na jižním pobřeží a zbytek na letiště odkud jsem se fofrem vyratil s inženýry. Nicméně Kajikovi se nepodařilo vyčistit pláže dřív než připlul Alfréd s Hajajou a začali se vyloďovat. Tak oba (a hlavně Alfred na jihozápadě) utpěli sice ne moc těžké, ale přesto nezanedbatelné ztráty útoky našeho letectva a dělostřelectva. Navíc se podařilo potopit i několik lodí, které pak chyběli pro plynulý přísun záloh. Jakmile se ale vylodění podařilo, postup Amíků byl rychlý a nezadržitelný. Lano byl vytlačen Alfrédem z města a se zbytky svých mužů rychle ustupoval po severní silnici. Moji inženýři byli naopak rychle zatlačeni spojeným útokem Kajika a Hajaji až do komplexu jeskyní na východě ostrova, kde se ale pevně uchytili. Situace ale přesto byla kritická. Za jeskyněmi už bylo jen moře a pokud by se podařilo prorazit buď Kajikovi s Hajajou nebo Alfrédovi podél severní silnice až k plážím na severozápadě, byl by náš výsadek odsouzen k nezdaru. Bylo proto nezbytně nutné zadržet jejich postup a Alfréda dokoce trošku zatlačit zpět do města. Naštěstí začali sice pomalu a se spožděním přicházet naše posily. Postupně seskočily tři roty paragánů a i výsadek se už bližil. Předal sem tedy velení inženýrů Lanovi, který pak velmi úspěšně zdržoval velkou přesilu Kajikových a Hajajových mužů v okolí jeskyň a vyrazil proti Alfrédovi. S dvěma rotami - třetí kryla střed fronty - a podporou zbytků Lanova praporu se nám podařilo zatlačit Alfréda od pláží a začít nerušené vyloďování posil. V těchto bojích se velmi vyznamenala rota kapitána Nagata, která způsobila Alfrédovým mariňákům nejedno bolení hlavy a měla lví podíl na zatlačení amíků. Bohužel, kapitán Nagata byl při jednom útoku na nepřátelské tanky zasažen a zemřel hrdinou smrtí nedaleho mostu na severní silnici. No a víceméně tím náš scénář skončil, protože už byla neděle a čas vyrazit ...

Samozdřejmě v průběhu těchto bojů se dělaly pauzy i na ostatní hry, ale tato byla naší hlavní náplní a nutno říci, že to bylo opravdu vyvrcholení. Všechny nás tato hra pohltila, porady štábů se jen točily a výkřiky nadšení či zklamání při bojových akcích byly víc než skutečné ... Chybou byl jen scénář, který ač zajímavý, byl moc dlouhý a hlavně pomalu se rozvíjející a tak sme ho nestačili dohrát. Je zde i patrný rozdíl oproti klasické PBEM hře, kdy si člověk řídí jednotky dle sebe. Tady byla nutná spolupráce - někdy i velmi uzká, jako např. koordinované útoky Kajika a Hajaji na postavení našich inženýrů - a dohoda mezi hráči - tady sem měl velkou výhodu, že Lano mě vlastně nechal velet a vlastně plnil dobře a samostatně mé úkoly, kdyžto na americké straně se střetli dva velitelé s různým přístupem a tak např. Kajik s Hajajou nedbali Alfredových zoufalých výkřiků aby nechali jeskyně jeskyněma i s inženýrama a šli mu pomoci v útoku na sever ... vyslyšeli ho až po té, co byl zahnán zpět rozhodným protiútokem kapitána Nagaty ...