Den II - Sedlo

Když sme opustili ústí Údolí smrti vedla nás značka tímto údolím vzhůru, směrem na Nižnů Pisanů. Vzheledem k tomu, že teď se šlo po silnici, mohl sem klidně nechat Kájika jít v čele ... téměř nehrozilo, že nás opět povede skrz džungli a močály, jako včera. Vzhledem k tomu, že naše příručka se o žádných dalších pamětihodnostech už nezmiňovala, šlapali sme s vyhlídkou na cca 20km pochod do Svidnického sedla, resp. kousek pod něj, kde až mely být další exponáty. A tak nás zaskočila baterie 152mm děl, umístěná asi kilometr před Nižnou Pisanou v okolí silnice. Musel to být rachot, když to všechno v tom úzkém údolí spustilo palbu. Další zastávkou byla Nižná Písaná, maličká vesnička, kde sme se pokoušeli v místní konzumo-hospodě sehnat něco k jídlu a na chvilku se schovat před deštěm. Místní náves zdobí dvě T-34/85 a pomníček, který hlásá, že při začátku útoku Údolím smrti zde sovětská vojska zničila čyři německé tanky, tři samohybná děla a baterii minometů přičemž sama utpěla ztráty (kolik kusů se šalamounsky nepíše).

Dál nás vedla cesta po silnici do Vyšné Písané, kde se nám podařilo sehnat vodu a kde končí svět. Pak už sou jen hluboké hvozdy na okolních kopcích. A přes jeden takový sme se pustili ve snaze dostat se do dalšího údolí v okolí Medvedie. Cestou nás opět zdržel déšť, ale pak se zas udělalo přijatelně hezky a naše skupinka pěkně hisím pochodem překonala sedlo, Medvedie a vrhla se do lesů mezi Medvedie a silnicí do Svidnického sedla, kde byl náš pochodový cíl. Tady už stezka nebyla tak neznatelná a šlapalo se docela dobře. Asi v půlce cesty mezi Medvedie a Svidnickým sedlem se konala malá přestávka u Hlubokého potoka, který v roce 1944 dostal málem jméno Krvavý díky prudkým bojům o několik kilometrů jižněji v okolí Krajné Bystré, kde byl umístěn štáb našeho sboru. Zde nás opět zastihla a zdžela bouřka, nicméně náší svačinku narychlo ukuchtěnou nám nezkazila.

Už docela pozdě odpoledne sme konečně dosáhli Dukelského průsmyku, resp. Svidnického sedla, asi dva kilometry od hranice. V těch místech byly umístěny další baterie 152mm kanónů, které podporovaly útok našich jednotek na Obščár a dodnes se tu dá najít i několik zemljanek, které už bohužel nikdo neudržuje, a opět několik 152mm děl. Zajímavější byl 120mm minomet a hlavne 37mm protiletadlový kanón, který sme si hned pod Kájikovým velením vyzkoušeli. Kájik střídavě vedl palbu a já s Alfrédem a Panzerem podával munici a vyhledával vhodné cíle, zatímco Hajaja nás usilovně fotil - viz Galerie. Navíc sem si hned vedle omrknul kopec, jenž se může pochlubit, že se jmenuje Matovka. Pak už nás pozdní hodina vyhnala a my nasadili tempo k závěrečnému výstupu do sedla. Ale tam sme ani pořádně nedosšli, Cestou nás zdržela další dakota, do kterése nám přes oces a trup podařilo vlézt. Po té, co sem Kajika jako pilota navedl na seskokovou zonu, uspořádali sme výsadek a dorazili do nejbližší hospody v sedle, kde sme povečeřeli pozorujíce další slejvák za okny a popíjejíce s krajánky, na které sme tu narazili. Já, jako jediný z výpravy sem eště navštívil památník v sedle, kde ale krom velké hvězdy, dalšího T-34/85 a jednoho 76mm protitankového děla nic neni. Teda pokud si člověk odmyslí frontu kamionů a všudypřítomné Poláky nakupující levný alkohol, cukr a mouku. Na hraniční čáře je ještě asi 300m od silnice rozhledna vybudovaná na místě někdejší rozhledny genrála Svobody, ale tu sme nakonec vzhledem k počasí, únavě a pozdní hodině nenavštívíli. Stačilo nám vyprávění krajanů, kteří její prohlídku absolvovali.

Čili nakonec, značně posilněni alkoholem, který jediný nám umožnil vykročit zpět do toho ošklivého počasí, sme se vypravili do hotelu Lisjunov-Dakota, což byl vskutku geniální tah. Pod širokým trupem a křídly bylo totiž dostatečně sucho a tak sme mohli pěkně v suchu ještě posedět a popít, vyřešit některé politické záležitosti a pěkně se vyspat.

Galerie - Sedlo