Někdy na jaře roku 2000 se na Cyberu objevil podivný nápad (autor nápadu je už pro mě neznámý - něchť se prosím ozve) uspořádat expedici na Duklu. Všichni sme se zasmáli, ale nakonec se ten nápad prosadil a začalo se vážně plánovat. Panzer vzal útokem knihovny v Praze a posbíral několik komunistických brožůrek o Karpatsko-Dukelské operaci a o památnících, které následně vznikly v oblasti Dukelského průsmyku. Na srazu v červnu jsme omrkli fotografie z roku 1985 a usoudili, že by tam eště něco málo mohlo být. A tak se stalo, že 4.července 2000 se nás pět sešlo na Hlavním nádraží v Praze, s nejasnou představou co nás čeká, lístky na vlak, batohy, mapou, detektorem kovu a Alfrédovými řízky ...
Díky Panzerovu organizačnímu talentu (a díky jeho důvěře, že mu ty peníze vrátíme) sme měli nejen lístky na vlak, ale i lehátka ve světoznámém rychlíku VIHORLAT, který nás měl přes noc převést za hranice všedních dnů, na Slovensko. Vzhledem k tomu, že po deseti hodinové jízdě jsme v Kysaku měli na přestup pouhou půlhodinu a už v Parbubicích bylo naše zpoždění čtvrt hodinové, bylo nám úplně jasné, že cesta bude jistě zajímavá.
Na česko-slovenských hranicích, kde už naše zpoždění dělalo dvě hodiny, jsme si jako v televizních zprávách vyslechli, kterak to je s novou vízovou povinností pro občany Ukrajiny, což se nás naštěstí netýkalo. A tak nás nakonec vzbudilo kolébání vlaku a Alfrédovy výkřiky nadšení. Dle časového rozpisu jsme totiž měli minout Tatry za tmy, což ale díky našemu zpoždění nenastalo a tak Alfréd konečně uviděl něco vyššího než Říp. Vyskočil z nejspodnějšího lehátka a vrhl se k oknu, čímž vzbudil Hajaju a Kájika, kteří spali o patro výš a společně se pak shodli, že Tatry bez mlžného oparu nejsou to pravé ořechové a šli si zapálit. Nejvyšší patro našeho kupé sice netrápily abstinenční příznaky, ale Panzer díky své vytáhlosti stejně nemohl spát na lůžku dlouhém 175cm a já se vzbudil celý spocený po drastickém snu, kdy sem jako velitel roty poslal kamarády do útoku přes minové pole v Dukelském průsmyku ...