Den I - Svidník

Jakýmsi záhadným řízením osudu se nám i přes více jak dvouhodinovou ztrátu podařilo stihnout autobus v Bardějově, který nás už měl dovézt přímo na místo činu. Do Svidníka, kde je muzeum a externí expozice vojenské techniky. Tu jsme zpozorovali už při příjezdu do Svidníka a naše nadšené výkřiky vyděsily řidiče, který na to šlápl a poprvé po dvaceti letech přijel na čas. Naše hladové žaludky jsme utišili pravým slovenským vyprážaným sýrem a pak už vyrazili přes město zpět k muzeu.

Zatímco se všichni vrhli k prvnímu exponátu, já byl vyslán zjistit, mají-li otevřeno. A protože neměli - přestože měli mít - nechali sme muzeum muzeem a pustili se na externí výstavu. Sice bylo nejprve potřeba zapudit místní děti, ale stačilo ukázat Kájika a bylo po problémech. Pak už jsme se jen rozlezli po "exponátech", které do jednoho tvořila ruská technika. Celému uskupení vévodí Li-2 aneb ruská verze americké dakoty C-47. Kolem pak jsou na podstavcích Stalinovy varhany, T-34/85, SU-100, ruské 85mm protiletadlové dělo, 76mm houfnice, 152mm dělo s tahačem a 37mm protitankový kanon. U zadní stěny muzea je pak 45mm protitankový kanon - na obrázku.

Galerie - Svidník

Naše další cesta vedla k pomníku na kopci za Svidníkem, kde je mnoho soch v nadživotní velokosti, obrovská pěticípa hvězda a dlouhý soupis zúčastněných jednotek na ruské straně ... je to skutečně dlouhý seznam. Bohužel tam není odpovídající popis německých jednotek, bylo by to zajímavé srovnání. Všechna literatura, kterou jsme o bojích měli s sebou tuto důležitou informaci také pomíjela ... asi komunistickým historikům nepřipadalo vhodné zdůrazňovat, že proti cca 5 sborům Rudé Armády stál sbor jen jeden a přesto se v Karpatských průsmycích držel přes tři měsíce.

Protože mapu Svidníka a okolí jsme ještě neměli - mapa Dukelského průsmyku začíná cca 6 km východně od Svidníka - museli sme se při další cestě spolehnout na značení červené turistické značky - Stezka hrdinů SNP. A nutno řící, že jako hrdinové sme si připadali. Nejprve nás čekal výstup do děsného kopce nad Svidníkem, slunce do nás pražilo a batohy těžkly. Pak sme pěkně v lese a ve stínu sestoupili do dalšího údolí k Nižné Jedlové odkud vedla značka přes hřeben směrem na Kapišovou. Značka vedla, cesta bohužel ne. Takže sme se nejprve drali údolím potoka zkrz trnky a jinou agresivní květenu, pak přes pole pod žhavým sluncem a nakonec zarostlym lesem na hřebenu nad Kapišovou. Přestože sme urazili tak sotva 10km padli sme na hřebenu a dali poněkud delší pauzu. Pak už sme začali sestupovat do údolí u Kapišové, do údolí, které v roce 1944 dostalo název Údolí smrti. Byl do něj krásný výhled z toho hřebene nad Kapišovou a dalekozrací z nás objevili v dálce několik tmavých fleků z nichž se v dalekohledu vyklubaly T-34/85. A to sme ještě netušili, že ze stejného místa se dalekohledy do stejných míst dívali před 56 lety dělostřelci něměcké 357.pěší divize v očekávání ruského tankového útoku ...