A tak se naše cesta uzavřela, po třech dnech šlapání po cestách necestách, moknutí a sušení, prolejzání tanků. Už skoro za tmy a za vydatného deště sme dorazili zpět do Svidníku a schovali se v jedné ze dvou místních hospod, kde se i vaří, než aspoň trošku přestalo pršet. Tady sme se opět potkali s krajánky z pod dakoty a opět sme se domluvili na společném noclehu, tentokrát pod mostíkem v parku u muzea. Některé slabší povahy sice namítali něco o bezpečnosti a po nocích se toulajících bubuech, jejichž životní náplní je někoho řádně "zbritviť", ale nakonec sme obavy otupili alkoholem a pěkně se uložili ke spánku. Nutno říci, že jediný, kdo nás obtěžoval, byl malý ratlík, který se ráno střetl s Kájikem face to face, zrovna když Kájik lezl ze stanu. Naštěstí to dobře dopadlo, ratlík dostal umělé dýchání a majitelka odvolala žalobu za týrání zvířat. Pak nás napadla paní, co šla otevřít muzeum, ale protože sme jí nakonec udělali kšeft, byla ráda a nechala to být. Udělali sme tedy snídani, zabalili a vzali muzeum útokem, než ho pani zase stačí zavřít. A tak sme vtrhli dovnitř řádně vybaveni lístky a povolením fotit. Muzeum bylo nejen o Karpatsko-Dukelské operaci, ale o bojích v této oblasti vůbec, počínaje první světovou válkou, kdy se tu zastavila ofenziva generála Brusilova. Pak přes pohraniční šarvátky první republiky až po zapojení Slovenského štátu do útoku na Polsko a Rusko. Finálem byla samozdřejmě Karpatsko-Dukelská operace.