Zajcevovo 2
ze vzpomínek Generalleutenanta Matto von Bran
Jakmile jsem uviděl, do jaké situace se Kájik dostal, začal jsem vidět rudě a zaútočil s Panzerem po boku zuřivě na kótu. A světe div se, po krátkém přetahování s ruskými pěšáky jsme kótu obsadili a ruské tanky zahnali daleko na východ, protože nyní na ně bylo krásně vidět a jejich ztráty přesnou palbu našich obrněnců začaly rychle růst. Reno se dle rozkazu stočil k Pavlovově silnici, aby zde podchytil frontu ustupujících Kajikových jednotek a pomohl zastavit ruský útok. Rozdováděné ruské tanky se nechtěly jen tak zastavit a nechat si uniknout kořist, ale právě teď se ukázalo, jak rozhodující bylo držet kótu 250. Naše tanky se jen lehce pootočily a na Pavlovově silnici přibylo hned několik vraků ruských tanků. Zbytek se pak urychleně stáhl zpět do Zajcevova. Tím se nám podařilo zahnat krizi, nyní zbývalo stabilizovat situaci. V Narvě byl zřízen shromažďovací kemp, kam se vydali k odpočinku vyčerpaní pěšáci a tanky zatím zatlačovaly svou palbou všechny ruské jednotky mimo dohled. Na severu vyčistil Azazel i oblast severně pod kóty a využívajíce našeho úspěchu na kótě postoupil o notný kus na východ. Dokonce i na jižním křídle fronty se zadařilo, když Pupča obsadil zákop za Velkým lesem, o který se tam vedla malá válka. A tak situace na celé frontě vypadala příznivě a pro nás optimisticky.
Čekalo nás ale jedno velké nemilé překvapení. Po obsazení kóty 250 a vyhnání ruských tanků z Pavlovovy silnice vyrazila Renova a Kajikova rezervami doplněná skupina směrem na východ s cílem zajistit okraj Temného hvozdu, aby se už nemohl opakovat onen drtivý ruský úder a zároveň aby bylo pokryto křídlo k plánovanému útoku na Ovsishche. Německé síly v té době podlehly pocitu, že bitvu už mají skoro vyhranou a už se nemůže nic stát. Jak moc chybný byl tento názor se mělo ukázat vzápětí. Reno a Kájik poměrně snadno obsadili kraj lesa a získali tak výhled na severovýchod, odkud se opět musely stáhnout ruské tanky. Ale těch už nebylo mnoho ... kde jsou ty ostatní a kam směřovaly ruské posily ? To byla otázka na kterou nám dal odpověď Jalunda, který skoro od začátku držel pevnou frontu jihozápadně od Zajcevova a občasnými výpady si pestřil strážní službu. To se právě nyní radikálně změnilo, když značně silná bojová skupina rusů (podle všeho Zdenec, PvP a 566344) vyrazila ze Zajcovova s evidentním cílem prorazit do Malého lesa, zničit zde Jalundu a zároveň tak ohrozit náš týl a dlouhé křídlo Pupčovy skupiny. Situace byla skutečně vážná a tak jsme rychle upustili od původních plánů. Po krátké poradě jsem vydal následující rozkazy: Jalunda se bude bránit do posledního muže. Pupča stáhne své křídlo a podpoří Jalundu v obraně. Reno zajistí severní okraj Temného hvozdu. Panzer podrží kótu 250 a společně s Azazelem udrží kontakt s ruskými silami východně od kóty. Kajik postoupí na jihozápadní kraj hvozdu a zajistí výhled na Zajcevovo. Společně s Mattem pak urychleně přesunou tankové síly na Pavlovovu silnici a ve vhodný okamžik udeří do týla útočících vojsk.
Mapa čtvrté fáze bitvy (107kB)
){kind=link}
Na začátku ruského útoku byl stav ztrát zhruba 54 ku 40 zničeným tankům v náš prospěch a cca ku 480 ruských gvardějců ku 660 granátníkům !!! Prudký nárust pěchotních ztrát jde hodně na vrub Kajikových granátníků, kteří statečně kryli ústup obrněnců a dále pak pěchotním bojům na kótě 250 a severovýchodně od ní a v neposlední řadě i na vrub bojů na jihu a při Pupčově postupu. Moje skupina po obsazení kóty 250 měla k dispozici ještě 9 Pantherů, 9 PzIVH a 102 granátníků, což znamená, že v tuto chvíli byla nejsilnější německou bojovou skupinou a společně se silami Kajika jsme mohli ruský útok zastavit. Co se mých ztrát týká, tak za finální útok na kótu jsem ztratil 2 PzIVH a 18 granátníků, celkové ztráty mých jednotek dosáhly 4 PzIVH a 42 granátníků.
© Martin Smola, 1999-2017