 |
| o úroveň výš |
| tanciky.cz |
Na konec
Úvod
Rozhodl jsem se sepisovat a postupně přidávat něco jako recence na válečné knihy, protože kdo hraje válečné strategické hry ten se k nim většinou dostal právě přes takové knihy - no řekněte, člověk si třeba přečte od Carella Barbarrosu a hned by si rád zkusil, jak by to dopadlo, kdyby se neudělalo to, ale tohle. No a jak jinak to vyzkoušet, než najít nějakou válečnou hru obsahující danou operaci a ...Tak tedy postupně sem hodlám přidávat, co mi tak prochází rukama, co mě nějak zaujalo, či naopak nezaujalo. Na radu Alfreda Jägera obšas vložím i nějaký ten citát, aby si člověk udělal lepší představu, zkrátka uvidíme, co z toho bude ...
Na začátek
Faktografie
Marvin Jensen: Udeř bez váhání
přeložil: Jiří Gojdavydal: Ivo Železný
Z obálky:
Historie 70. tankového praporu je jednou z nejpozoruhodnějších kapitol v análech vojenskýcj dějin. Jako první prapor nově budovaného obrněného
vojska se dostal na seznam pozemních sil Spojených států v červenci 1941 a po třech válkách a šestnácti polních taženích stále aktivně slouží své vlasti.
Na stránkách této knihy seznamujeme s osudy oněch prvních tankistů a s neuvěřitelnými bojovými situacemi během osmi velkých polních tažení proti Hitlerovým
tankům v severní Africe, na Sicílii, v Normandii a v Německu. Bez ohledu na palebnou a tankovou převahu protivníka vítězili nad zlem, které hrozilo
ovládnout svět.
O autorovi: Marvin Jensen sloužil u 70. tankového praporu jako kuchař. Nyní je v penzi a žije v Kalifornii v San Jose.
Můj názor:
Knížka je napsaná velmi čtivě a přestože bych očekával podrobnější popis jednotlivých akcí, je tam i těch poměrně dost - zprostředkovaná vyprávění osádek
tanků - sám autor se jako kuchař do bojů moc nedostal. Co mě velmi zamrzelo, jsou chyby, které se v textu vyskytují a to obzvláště u kampaně v severní Africe.
Na jednom místě se píše, že jednotka byla po celou dobu nasazení v Africe a vlastně i na Sicílii vybavena lehkými tanky M3A1 a o kousek dál se v textu hovoří
o "našich středních tancích". Pravda Shermany byly nasazeny v tažení v Africe a utrpěly velké ztráty pro svou schopnost "chytnout vždy napoprvé", ale 70.
tankový prapor byl Shermany vybaven až v Británii, před operací Overlord - ještě přesněji, při operaci Overlord to byl právě 70. tankový prapor, který se vysazoval
v první vlně na pláži Utah v DD Shermanech. Taky tvrzení jak nebozí tankisté stáli v Africe ve svých lehce pancéřovaných a slabě vyzbrojených tancích proti Pantherům
a Tigrům je dost přitažené za vlasy. Umím si představit, jak si ve víru boje všichni mysleli, že tanky s dlouhými hlavněmi, co po nich pálí, jsou určitě Tigry, ale
Pantheři v Africe vůbec nasazený nebyli a ani těch Tigrů tam, moc nebylo - myslím že jeden těžký tankový prapor - jak mě upozornil Alfred Jäger byl to 501. a
504.samostatný tankový oddíl . Stejně tak každá posádka zasažená protitankovým
dělěm tvrdí, že je vyřadila osmaosmdesátka, což se mi taky nezdá. Nicméně nevím kam tyto chyby patří, jestli autorovi, který se ve výzbroji zas tak nevyzná, anebo
těm, které zpovídá a kteří tu historku už pětkrát vylepšili a zdramatizovali. Odmyslí-li si člověk tyto překlepy, případně za ně dosadí to pravděpodobnější, jsou však
právě tato vyprávění to nejlepší z celé knihy.
Další chybku kterou bych knize vytknul je nedostatek map - pravda pár jich tam je, ale jsou to mapy značně
nepřehledné a hlavně pouze velkého měřítka. Ukazují tedy zhruba trasu postupu praporu, ale jednotlivá místa nasazení o kterých se v textu píše především
tu nejsou. Další vadou na kráse je absolutní absence fotografií - škoda. Jinak kniha je opravdu výborná a vyprávění některých bojovníků praporu (obzvláště těch,
kteří prošli všemi kampaněmi praporu) jsou poutavá a zajímavá (a to i technicky, kdy se rozebírají různé vlastnosti nasazených tanků, bojové postupy apod.).
Úryvek:
Ráno se četa přesunula na okraj les a čekala, až zaujmou postavení ostatní úderné jednotky. Nash pátral dalekohledem kolem dokola. "Vidím, jak v
ohraničeném prostoru asi 2000 yardů vpravo před námi přecházejí Němci. Podle všeho jde o nějakou léčku, zřejmě se nás snaží vylákat. Mohli jsme ten
porost pokropit fosforem a vykouřit je, ale to my ne. Dostali jsme rozkaz ho nepoužívat, protože ho Němci označili za otravný plyn, kterým se porušuje
ženevská konvence."
Jak četa postupovala v řadě za sebou, dostal první tank při vjezdu na mýtinu okamžitě zásah. "Můj řidič Al Orner zastavil, ale nařídil jsem mu, aby tank objel.
Tak jsme pronikli asi sto yardů do otevřeného terénu, a vtom nás dostali. Nastal oslepující záblesk a mně se podlomily nohy. Můj střelec Ralph Planck dostal
zásah do hýždě a nabíječ Al Kietlyka do zad." Vylezli ven pomocí rukou, protože se nemohli plazit. "Orner a řidičův pomocník zraněni nebyli, pomáhali nám
na zem a pryč od hořícího tanku, než explodoval." Nash jim přikázal, aby se spojili s našimi lidmi od 70. praporu, protože ti si budou vědět rady. Kromě toho
pěchota měla plné ruce práce. Jak to vypadalo, zbytek naší čety byl taky vyřízený a potřeboval pomoc; stejně na tom byla samohybná děla, které byla s námi."
Nash napočítal čtrnáct hořících vozidel. Ti tři se pustili zpátky, ale jeden z nich na to neměl. "Řekl jsem mu: Počkej tady, a až přijde pomoc, budeš prní venku.
Taky byl." Nakonec přijel na okraj lesa jeden tank roty C a osádka zhotovila ze silných větví a přikrývek nosítka. Než se k nám, dostali, vlekli jsme se pomocí
rukou tři hodiny. Ani nevím, kolikrát nás museli kluci, co nesli ta improvizovaná nosítka, položit na zem a zalehnout. Němci nás totiž ostřelovali z kulometů
a minometů. Ti mizerové šli fakticky po nás."
¨Nakonec se dostali k cestě, po které mohly projet džípy a vzít je zpátky. "Zdravotník od pěchoty, který nám poskytl první pomoc říkal, že toho příliš nenadělá,
protože nemá zásoby. Jo, byl to den. Ale jsem moc rád, že nikdo z mé posádky nezemřel. Málokdy se stalo, že zůstala naživu celá osádka tanku, který dostal
dobře mířený zásah z osmaosmdesátky."
Na začátek
Portréty a memoáry
Nigel Hamilton: Monty
přeložila: Irena Černávydal: Baronet
Z obálky:
Kniha Nigela Hamiltona Monty zachycuje životní a samozdřejmě především válečné a poválečné osudy největšího moderního britského vojevůdce, polního
maršála Lawa Montgomeryho, jenž se vyznamenal zejména svými africkými vítězstvími v průběhu druhé světové války.
Autor sleduje svého hrdinu od útlého dětství - maršál Montgomery se narodil 17. listopadu 1887 - přes dospívání a studia až do dní, kdy Montgomery zúročil
svůj talent a léta příprav a stal se jedním z vrchních velitelů vojenského seskupení, které spolurozhodlo o vítězném konci nejkrvavějšího vojenského
konfliktu v lidské historii. Polní maršál Montgomery se ujal velení britské 8.armády dislokované v severní Africe v roce 1942 a vybojoval s ní všechna
nejslavnější vítězství, zejména vítěznou bitvu proti německým silám vedeným polním maršálem Rommelem v poušti u al-Alameinu. Od roku 1944 pak Montgomery
velel spojeným americko-britským silám při invazi na Sicílii, v bojích o Itálii, invazi v Normandii a v dalších klíčových bitvách.
Po válce byl maršál Montgomery členem spojenecké kontrolní rady v Berlíně a velitelem britské okupační zóny v Německu. V letech 1946 až 1948 pak
velitelem generálního štábu a později prvním zástupcem vrchního velitele ozbrojených sil NATO v Evropě. Maršál Montgomery zemřel v požehnaném
věku 88 let 24.března 1976.
Portrét, který předkládá Nigel Hamilton čtenáři, je nesmírně plastický, barvitý a zasvěcený. Montgomery byl nejen skvělý velitel, ale také velice svérázná
osobnost, takže se v průběhu bojí 2. světové války dostával do řady konfliktů s Churchillem i Eisenhowerem. Slouží ke cti autorovi, že se snažil podat obraz
této mimořádné osobnosti poctivě a bez příkras. Podtrhl vyjímečné Montgomeryho vlastnosti, zejména schopnos dokonalé analýzy situace, umění zaujmout
okamžitě správné stanovisko a nenechat se zviklat, když byl přesvědčen o své pravdě.
Nigel Hamilton získal za své dílo, mimořádné pojetím i rozsahem, Whitbreadovu cenu za nejlepší biografickou knížku roku a Templerovu medaili za nejlepší
příspěvek k vojenské historii. Televizní stanice BBC natočila podle Hamiltonovi knížky divácky úspěšný dokument, který byl rovněž oceněn v roce 1988
prestižními cenami, zejména Modrou stuhou.
Můj názor:
Práci s přepisováním obálky jsem si dal, protože velmi dobře vystihuje obsah knihy a částečně i popisuje vztah autora k maršálu Montgomery. Můj vztah k němu
je sporný. Z předchozích knih, které jsem četl na mě vždy Monty udělal ne moc dobrý dojem - vetšina amerických autorů ho nemá ráda a protože právě
americké jednotky a američtí velitelé s ním moc dobře nevycházeli - přesněji řečeno, Monty nevycházel s nimi - v žádné jejich knize na něj slávu nepějí.
Ostatní autoři - včetně německých - už jsou řekněme objektivnější, ale přesto se můj výsledný obrázek usadil na arogantním, paličatým a přespříliš opatrným
veliteli. Nutno říci, že tato kniha mě v tomto názoru utvrdila, ale dodala mu jakýsi další rozměr. Monty rozhodně to všechno byl, ale na druhou stranu, byl
dost dobrý stratég - pravda bitvu u al-Alameinu mohla vyhrát i cvičená opice - jak jsem se onehdá někde také dočetl - ale operace Overlord a následná
bitva v Normandii byla asi opravdu mistrovským dílem. Pro to svědčí i knihy právě amrerických autorů, kteří právě za tuto operaci Montgomeryho peskují
jak mohou, případně mu nemohou ani přijít na jméno. Přitom, když se člověk na situaci podívá tak, jak je ukázáno právě v knize, udělal to Monty vskutku
perfektně. Co se týká operací v Itálii a hlavně operace Market-Garden, o těch bych radši pomlčel a nutno říci, že i autor se zde právě moc nerozepisuje ...
Kniha je napsaná opravdu čtivě a dává člověku zajímavý náhled na problematiku, včetně mnoha "kdyby" jimiž se pravděpodobně Monty také zabýval. Jako
chybu bych vytkl už zmiňované nepovedené operace, o kterých jsou informace v knize, oproti těm úspěšným, opravdu chudé. K knize mi opět chybí fotografie,
což u tak známé a tolikrát fotografované osobnosti je opravdu zarážející. Pochválit naopak musím mapky, které jsou voleny vhodně k textu - i když já mám
nejradši byť už nepřehledné, ale zato hodně podrobné mapy. Ty v knize jsou opravdu akorát, aby člověk netápal, mohl si udělat představu o strategické, ale
i taktické situaci a přitom se v tom ještě stále vyznal.
Knihu bych doporučil i odpůrcům maršála Montgomeryho, protože opravdu mnoho vysvětluje a při tom se alespoň pokouší udžet se na neutrální půdě ...
Na začátek
Válečné romány
Sven Hassel: Krvavý batalion
přeložila: David Petrůvydal: Baronet
Z obálky + O autorovi:
Sven Hassel, generál mezi spisovateli poposujícími hrůzy války, ví, o čem píše. Sám na vlastní kůži prožil nejen druhou světovou válku, ale jako zběh
a později válečný zajatec dva koncentrační tábory, německý i ruský.
"Válka je peklo", říká autor, jehož knížek se dnes prodalo po celém světě již více než 5 miliónů vytisků.
Avšak Hassel prožil častokrát situace horší neý ž pouhé mýtické peklo. Narodil se jako syn rakouského důstojníka a Dánky. Dětství prožil v této
severské zemi, ake už v útlém dětství zakusil první tvrdou zkušenost, když se musel vydat na moře jako plavčík na nákladním parníku. Roku 1930 odešel
za prací do Německa a o sedm let později vstoupil do německé armády. Jako její příslušník se zúčastnil přepadení Polska a v bojích utpěl zranění. Uvědomil
si, že udělal chybu a začal se připravovat na útěk. Skutečně se mu dezertovat podařilo, avšak gestapo ho dopadlo. Hassel měl kruté štěstí, že ho
nepopravili, nýbrž uvrhli "pouze" do koncentračního tábora. Když se ruské tažení diky statečnému odporu Rudé armády zkoplikovalo, hitlerovské vedení
potřebovalo každého muže, který dokázal unést pušku. Hassela proto znovu odvedli. Roku 1941 ho zařadili do trestanecké jednotky, která odjela na
ruskou frontu. Zde bojovala v sestavě 7. obrněné brigády a později 2., 11. a 27. tankového pluku. V gigantické bitvě u Stalingradu upadl společně se statisíci
dalšími německými vojáky do zajetí a dostal se do zajateckého tábora, kde panovaly velmi kruté podmínky. Když Hassel oba tábory srovnává, říká, že zatímco
nacisté mučili vědecky a téměř s nepředstavitelnou krutostí, Rusové ukazovali alespoň základní smysl pro spravedlnost.
Román Krvavý batalion podává mimořádně silné umělecké svědectví o krutostech války. Vypráví o boji v nekonečných ruských stepích, kam
německé velitelství vyslalo své muže z kárného praporu na jistou smrt. V nelidských podmínkách, v krutém mrazu, hladoví a špatně oblečení zde
bojují o holý život.
Můj názor:
Popravdě řečeno, chtěl jsem se "mému názoru" vyhnout, protože můj dojem z knihy byl velmi nestálý - nejprve se mi líbila, už jen proto, že válečných
románů z fronty je celkem nedostatek - natož z fronty východní - postupně sem byl čím dál víc zhnusen snahou autora popsat "umělecky" hrůzy války a
nakonec jsem vysřízlivěl, po čase, když jsem začal psát tuhle recenzi, znova prošel obálku a pár stránek z knížky. Těžko říct, kniha je místy zajímavá,
místy zbýtečně brutální místy nic neříkající. Pobytem na východní frontě se zabývá tak z půlky, zbytek je z věznice odsouzenců k smrti a další část z
Rumunska, kam se blíží nikým nezdržovaná Rudá Armáda. Válečných akcí je v knize pomálu a některé mi přijdou přitažené za vlasy - i na trestní prapor
(úkol: průnik za ruské linie v T-34 - budiž, ale když šťastně proniknou, tak se sami a v zásadě už dobrovolně ženou dál na východ dokud jejich tanku nedojde
palivo - potom jedou mnoho dní na saních zpět ... ???) ...
Úryvek: (ten z lepších)
... Pro nás začínal závod s časem. Z obou stran nás pomalu doháněly ruské tanky a pokoušely se nám odříznout cestu k ústupu. Zasypávaly nás deštěm kulek.
Nebe se jen hemžilo průzkumnými letouny a navíc k nám začínalo pomalu doléhat dunění nepřátelského letectva.
Letadla se na nás vyřítila s jekotem z mraků. Sotva jsme je stačili vzít na vědomí, když najednou se náš tank ocitl ve vzduchu, jako by ho nabral na lžíci
neviditelný bagr, důkladně s ním zatřásl a odhodil zpátky na zem s takovou razancí, až jsme všichni pocítili každičkou kost v těle.
Jeden z nepřátelských bombardérů našel svůj cíl - přímo pod otočnou věží nám vybuchla bomba. Jen zázrakem neexplodoval celý tank. Vyhodilo nás to
ke stropu, vzápětí pak jsme se ocitli v jednom chumlu zase zpátky na podlaze. Všude vytrhané dráty a trubky, hlaveň děla přeražená, do těl se nám
zabodávaly kousky skla. Svět se proměnil v rozvířenou změť bomb, země, kamení a oceli, všechno to létalo v jednom šíleném vzdušném reji.
Odkudsi se k nám přiřítily jaky. Pro muže venku to musela být hotová jatka. I uvnitř jsme si připadali jako v pekle. Lapení v rozmlácené černé díře,
kde nebylo nic vidět, kde se nedalo pořádně dýchat, oči i hrdla podrážděné palčivými výpary. Téměř nás ovládla naléhavá touha vrhnout se do moře bomb
a raději se postavit smrti tváří v tvář než na ni čekat v temnotě a moci být každým okamžikem rozerván na milión kousků. ...
Na začátek
Další recenze
Recenze na knihy od návštěvníků stránek:Jaroslav Krejčí:
Roman Cílek: Krysí stezky aneb jak se prohrává válka
Tato kniha odkrývá tajemství organizačních příprav německých nacistů na sklonku druhé světové války k jejímu pokračování formou sabotáží, diverzí a teroru na územích obsazených spojenci. Nejedná se však pouze o dnes již poměrně známou organizaci Werewolf, která měla působit hlavně na území Sudet, kterým hrozilo po porážce Německa opětovné připojení k Československu. Autor vystopoval zrod také několika dalších organizací pro záškodnickou činnost. Především gestapácká organizace Guttenberg, jejímž úkolem bylo po obsazení sudetského území nepřítelem, nezávisle na Werewolfu vyvíjet podzemní činnost, "aby se udržela substance německého národa a znovu se posílila jeho víra a síla". Dále to byla skupina Freikorps Adolf Hitler, která navazovala na předválečnou sudetoněmeckou tradici. Ta si předsevzala podnikat diverzní a teroristické akce na území Sudet (kde jinde také,že?). Také německá zpravodajská služba se zapojila do této tajné války chystaným atentátem na prezidenta Beneše, který už pobýval tou dobou na osvobozeném Slovensku. Dokonce i čeští nacisté ke konci války poslepovali Svatováclavskou rotu k boji za záchranu Nacismu. Opravdu pěkný výčet. Můžeme jen děkovat bohu že prakticky všechny tyto pokusy selhali, hlavně však z důvodu časového spěchu. Celá kniha je plná zajímavých informací a je proložena krátkými příběhy které ukazují, jak to tehdy asi bylo. Z obsahu je dosti patrné pozoruhodný podíl přímo sudetských Němců na přípravách pokračování protičeského ozbrojeného boje. Po přečtení této knihy lze tedy lépe chápat příčiny poválečného odsunu většiny německého obyvatelstva. Rozhodně stojí za přečtení.
Ivan Brož: Manažeři války
Přestože je tato kniha trochu starší (vydána 1994), narazil jsem na ni teprve nedávno. Velká škoda u tak kvalitního díla . Zabývá se nejlepšími vojevůdci 19. a 20. století. Neobsahuje však pouze popis jejich vojenských úspěchů, ale zabývá se i jejich životy a to od dětství až po jejich mnohdy neslavné konce. Autor se snažil najít důvod, proč se právě tito muži stali nejúspěšnějšími "manažery války". Hlavní část je ale věnována právě vojenství. Sice mi trochu trvalo, než jsem si zvykl, že tvůrce této knihy nazývá vojevůdce manažery, ale jak sám říká - řídí tisíce lidí, plánují, odpovídají za technické vybavení i materiální zabezpečení a ve srovnání s průmyslovými manažery ještě za něco mnohem důležitějšího - za životy lidí a často i za osudy národů. Celá kniha je rozdělena do čtrnácti kapitol, pro každého "manažera" jedna. Myslím si, že dále stačí uvést jen jejich názvy : J.J.V.Radecký (krajan!!!), H.C.B. von Moltke, U.S. Grant, F. Foch, J.J. Pershing, M.N. Tuchačevskij, E. Rommel, G.S. Patton, C.S. von Stauffenberg, I. Jamamato, B.L. Montgomery, G. K. Žukov, D.D. Eisenhower, M. Dajan. Celé kniha je plná zajímavých a pro mě donedávna neznámých informací - docela mě třeba pobavilo, že Tuchčevskij byl obviněn z toho, že podrývá bojeschopnost Rudé armády, když místo kavalerie upřednostňuje tanky a letectvo. Jak jistě vidíte, je zde obsaženo docela velké časové rozpětí - od Napoleonských válek až k těm Izraelským a to je na knize řekl bych vynikající. V dnešní době je mraky knih o druhé světové válce a tak neškodí podívat se trochu na to, co bylo předtím. (Ale když se podívám na ty generály, tak zjišťuji, že i tady je dosti WW2 - 8 ze 7 kapitol).
Na začátek
© Martin Smola, 1999-2017