Mandžusko - Hraniční masiv

Matto

V prvním scénáři kampaně bylo úkolem rusů probít se přes pohraniční hřebeny a vybudovanou obranu. Mapa byla hodně rozlehlá a kor v levé části, kde operovaly jednotky 57.divize a pomocných sil pod mým vedením, bylo hodně prostoru pro manévr. Nicméně všechny cesty a silnice skrz sedla byly přehrazeny obranou, zaminovány a bylo vybudováno i několik pevnůstek a bunkrů. Ruští velitelé si tak raději zvolili silnější jednotky i za cenu bodového postihu a vrhli se vpřed. Následující obrázek ukazuje úvodní rozložení sil a směry postupu.

Zdenek, jako velitel 43.divize si vybudoval obranu sám a díky tomu, že využil užší fronty poměrně úzkého údolí, mohl koncentrovat obranné prapory do dvou linií s mobilní zálohou a rezervami za každou z linií. Riskoval tak sice obchvat, kterému by mohly čelit jen mobilní síly, ale jak se ukázalo, rusové se krom několika průzkumných výpadů drželi cest a útočili čelně. Moje obrana byla naopak rozhozena na tři samostatné oblasti, mezi kterými operovala jedna mobilní skupina a v záloze pak rezerva v podobě elitního praporu.

První boje se tedy rozhořely na hlavní obranné linii 43.divize a první linii 57.divize. Nepřátelské jednotky se rychle zarazily v postupu, pěchota sesedla a začal úmorný boj o opevněná místa, bunkry, zákopy a okopy. Nepřítel rychle přišel na to, že jeho tankům prakticky nemáme jak ublížit a přestal je schovávat, najížděl až do přední linie a pálil na neboho japonsklé pěšáky z minimální vzdálenosti. Naše obrana se tak koncetrovala na nepřátelskou pěchotu, bez které byla naše pěchota nevyhnatelná ze svých pozic. Potěšitelné bylo, že nepřítel se nesnažil pozice obejít, ale skutečně je dobít, což se všem sice postupně dařilo, ale stálo to hodně času a sil hlavně na ruské pěchotě (tanků jsme zničili jen málo a když, tak to byly spíš samohybná děla SU-76). Když jsem se pokusil nasadit standadní japonské tanky ve snaze podpořit kolísající obranu první linie, tak jejich dvě roty zmizely během dvou kol. Nepřátelské T-34 (velitelem zde byl Jalunda) pronikly frontou a pro moje tanky si prostě dojely. Definitivně tak byla proražena první linie, kde sice ještě zůstala část jednotek v opevněních, která pak část ruských sil dobívala až do konce scénáře, ale cesta byla volná. Současně se ukázalo, že celou dobu mě obcházel se svou skupinou Pupča (zdržovala ho rota mých pěšáků a jedna četa lehkých tanků) a objevil se v týle první obranné linie společně s tanky Jalundy. Ukázka z boje o první obranou linii je vidět na dalším obrázku ...

Situace u Zdenkovy 43.divize byla o poznání lepší. Jednak jedna ruská tanková skupina bojovala ve centrálním údolí, které ale držely hlavně moje síly a jednak obranu měla 43.divize hustší (navíc jsme si neporozuměli s umístěním obranných prostředků a Zdeněk dal bunkry do vesniček, čímž se staly hodně obtížně obsaditelné). Mpmv tu společně s Kajikem a podporou Milana útočili čelně a pomalu se prokousávali obranou, až se nakonec držely právě ty vesnický bunkry, které odolávaly vskutku ukázkově. Nikdo z velitelů se krom několika průzkumných pokusů ani nepokusil postupovat dál a tak se celý ruský postup zastavil a bojovalo se o obaszené bunkry. Zde došlo k několika vtipným okamžikům, kdy například střelba vyhnala část obránců z bunkrů ven, ale než se velitelé domluvili co s nimi, další výstřel je zahnal zpět. Finální fiasko pak nastalo, když v jednom z bunkrů zůstal už jen samotný velitel a jedna četa, byl palbou opět vyhnán a další palbou postupně nahnán uličkou mezi ruskými tanky až do dalšího bunkru, kde kladl odpor několik dalších kol. Snímek z bojů o bunkry následuje ...

To už jsme měli za sebou víc jak dvě třetiny scénáře a na frontě 43.divize se zdálo být rozhodnuto. Pokusy o průnik či obchvat druhé obranné linie byly velmi vlažné a díky neustálé aktivitě pěšáků na bocích ruského útoku se postup prakticky zastavil. Trochu lépe na tom byla Kajikova resp. po příjezdu Berena Berenova skupina v centrálním údolí, kde byla postupně udolána obrana jednoho mého praporu, ve spolupráci s Milanem bylo obsazeno sedlo k hlavní útočné skupině a čelo postupilo až k poslednímu sedlu, taktéž bráněnému druhou obranou linií 43.divize. Zdenek zde vyslal své jednotky vpřed a tak obsazení sedla nedostatešnými ruskými silami nebylo do konce scénáře možné.

Daleko dramatištější pak byla situace u mé 57.divize, kde byl terén daleko otevřenější a síly rozptýlenější. Ruské tanky se přehnaly přes volný prostor během dvou kol. Jajich čelo sice zvrzdil protiútok mé elitní tankové skupiny, která smetla cca rotu čelních tanků, ale pak musela sama pod přívalem pancířů z Uralských továren rychle ustupovat. Doufal jsem, že se zachytím o mou druhou linii a podobně jako Zdeněk zde útočící lavinu zastavím. Nicméně Jalunda s Pupčou a PvP byli při chuti a hnali se neohroženě vpřed. Zcela ignorovali mojí pěchotu, která nemohla opustit své okopy a bunkry a prorazili po hlavní silnici přes sedlo.

Moje tanky se svým slabým pancířem hordy ruských tanků jen pozdržely, ale nakonec skončily v plamenech. Ruské tanky se pak valily dál do mého týla a být scénář o kolo dvě delší, nakonec by možná obsadily i finální VP za posledním horským hřebenem. Na druhou stranu, povedl si mi na závěr banzai útok pěšáků a jedno z VP ve sedle jsem ještě obsadil zpět, ale byl to poslední úspěch rozprášené a zdecimované 57.divize.