Na rozkaz velitele jsme vyrazili za džípem, který nás postupně vedl skrz rozbombardované město až na jeho okraj. A tady už byla fronta. Dostali jsme za úkol podporovat pěšáky bránící okraj města v místě, kde už žádné naše tanky nebyly. Z polí před městem na celou oblast zuřivě pálily fašistické tanky a všude kolem vybuchovaly granáty všech možných ráží. Máša se co chvíli zhoupla zpětným rázem jejího kanónu, ale na koho jsme stříleli netušim. Asi dvakrát velitel pochvalně zadupal, čili asi jsme něco zasáhli, ale v tom zmatku před námi jsem nedokázal najít, co to bylo. Plně jsem se soustředil na opakování úkonu: prudce vyjet zpoza domu, zastavit, počkat na výstřel a rychle zpět. Pak se celá akce zopakovala a pak jsme se obvykle přesunuli na jinou pozici. Několikrát se vedle nás sesul celý dům a několikrát se granát odrazil od našeho pancíře. Zlatá Máša, co ta dneska všechno vydržela.

V tom Kosťa začal něco koktat a nemohl se vymáčknout. Vždycky, když delší dobu střilel z kulometu, tak začal koktat. Nakonec z něj vylezlo, že se máme vrátit zpět do papírny. Ostatní tanky už odjely a jak se zdálo i pěchota se stahovala víc do centra města. Asi se něco děje v našem týlu a začíná náš ústup. Ale byl jsem rád, že jedeme pryč z města, protože k bojům ve městě jsem už dneska získal dostatečný odpor. U papírny se mezitím soustředila masa tanků, prakticky všechny stroje, co brigádě zbyly. Tak to vypadalo vážně. Vylezl jsem z Máši a šel se poptat k sousedům, co že se to děje.

Podle všeho se němci pokusili objel Svislač a probojovat se otevřeným terénem k mostu. Tím by nás pěkně obklíčili a zároveň by získali most, což byl jejich průhledný cíl. Veliteství brigády se proto rozhodlo nechat pozice ve Svislači jen na pěchotě a všěechny zbývající tanky vrhnout proti této hrozbě. Vypadalo to, že se v podvečer schyluje k závěrečné tankové bitvě kdo z koho. Vzhledem k tomu, že asi polovina fašistických tanků teď byla na okraji Svislače, kde se snažila probojovat skrz naší pěchotu, nebyl rozhodně náš útok na druhou polovinu postupující k mostu bez šance. Měli jsme početní převahu. Koukal jsem na tanky kolem a tiše doufal, že já a moje Máša budeme ti, kdo se bude z téhle převahy těšit.

Tanky se pomalu formovaly a vyrážely na okraj průmyslové čtvrti. Za tou se táhl dlouhý rovný a zcela přehledný úsek terénu, pozvolna se svažující k řece. Po levé straně vedla cesta k mostu, na pravé straně byl menší les ze kterého právě vyrazili fašisti k útoku. Nebylo jich málo, samé Pantery a Panzer IV a několik samohybných děl. Možná bude i nějaká ta pěchota. Na pláni se válely oblaka kouře, jak se němci snažili zakrýt svůj postup a v nich se pohybovaly černé stíny. Postupně jsme se střídali po četách. Najet na přední okraj, zamířit, vypálit, zacouvat, nabít a znova. Německé tanky nám samozdřejmě palbou odpovídaly a na tu dálku by byly i úspěšnější, ale díky tomu, že musely zároveň postupovat a nás byla slušná přesila, bylo to tak nějak vyrovnané. Opět nedokážu říct, jestli Máša něco trefila, ale pár koleček jsme si zopakovali a hlavně žádný granát netrefil nás. Nicméně němce to nezastavilo a už byli na půlce cesty k mostu.

Ruské tanky soustředěné ve Svislači ostřelují postupující němce

A pak náhle naše tanky vyrazily vpřed, vstříc němcům na tu otevřenou pláň. Myslel jsem si, že se museli zbláznit a zadíval se překvapeně na Kosťu, jestli jako něco neslyšel v éteru. Ale Kosťa zrovna něco kutil na rádiu a vypadal, že neslyší vůbec nic. Kopanec do zad mě popostrčil. Velitel i bez spojení rozhodl držet se se stádem a vyrazili jsme v té tankové mase vpřed. Je pravda, že nás bylo hodně a z blízka máme větší šance německé tanky zničit, ale tohle mi až příliš připomínalo útok lehké jízdní brigády o které nám vykládal náš starý pan učitel na vesnické škole. Sloužil zamalad v carské armádě na Krymu a nám malým klukům při jeho vyprávěních lezly oči z důlků.

Pokračování ...