Jako splašené stádo obludných zvířat se tanky valily plání a z jejich kanónů se blýskalo. Proti nám stála zeď německých strojů a jejich palba si už vybrala v našich řadách první oběti. Viděl jsem tank, který z ničeho nic vybuchl a jehož vež letěla vzduchem jako pírko. Dokonce i tank z naší čety dostal zásah, prudce zastavil a překotil se na bok. Nicméně lavinu kamením nezastavíš. Během chilky jsme dorazili ke skupině Pantherů a Panzerů IV, mohlo jich být tak dvacet a obklíčil jsme je dokolečka dokola. Teď jsem viděl zcela jasně jak náš granát zasáhl jeden Panzer IV, který začal skoro hned hořet, posádka se snažila dostat ven, ale smetl jí další zásah z druhé strany. Ale taky jsem viděl, jak se naše granáty odrážejí v podivuhodných křivkách od pancéřů tanku Panther. Několik se nám jich sice podařilo vyřadit nebo alespoň poškodit, ale zbytek obdivuhodně odolával.
A samozdřejmě se bránily. Jejich dlouhé hlavně šlěhaly oheň na všechny strany a opět několik našich tanků dostalo zásahy a bylo vyřazeno z boje. I druhý tank z naší čety, stojící opodál, to schytal. První zásah dostal z pravé strany do pásů. Tank se ještě trošku pootočil, ale pak dostal další zásah, který mu zablokoval věž. Na třetí zaásah už posádka nečekala a rychle vyskočila ven. Viděl jsem, jak nevědí, kam se ukrýt a tak nakonec zabořili nos do bláta pod tankem v naději, že je nepohřbí pod sebou, ale naopak ukryje před granáty a jejich ječícímí střepinami.
Pak se fašistům podařilo prorazit díru v kruhu našich tanků a vyrazily hledat spásu v lese, ze kterého vyrazili k útoku. Nebezpečí průlomu k mostu tak bylo zažehnáno, navíc spousta německých tanků byla vyřazena nebo přímo zničena. Vítězíme. Už bude dobře, vítězíme. A pak to přišlo. Máša se dostala do zaměřovače jednoho ze samohybných děl, pálících do houfu tanků od okraje lesa. Úder přišel prudce a nečekaně. Mockrát jsem si říkal, co musim vše udělat, až se to jednou stane a já zásah přežiju. Prudce otevřít poklop, vykulit se ven a prchat kus dopředu, pryč od nádrží, pryč od granátů ve věži. Máša to dostala z pravé strany do věže a ještě teď slyším ten kovový zvuk a výbuch granátu uvnitř. Já a Kosťa jsme měli štěstí, granát neprošel pancířem zcela a energie výchuchu se tak složila s pohybem granátu. Výsledkem nebyla hromská exploze munice ve věži, zásah věž prostě vyrval ze svého lože a sesunul jí po boku tanku k zemi.
Zcela omámený jsem se pomalu, jako ve snu otočil nejdřív na Kosťu vedle sebe, který měl rozbitou hlavu a krev mu kapala po utržených sluchátkách na rameno. Pak mě skrz podivný dým uvnitř zaujalo světlo vzadu. Dírou po věži do Máši svítilo věčerní slunce a mě jak fascinovaného zvedlo ze sedačky. Protáhl jsem se do míst, kde byla dřív věž. Teď tu byla jen spoušť, rozervané pletivo z podlahy věže a asi deset granátů ze zásobníku pod věží se válelo v troskách a v podivné kaši na podlaze. Nezkoumal jsem co to je, z věže nikdo nepřežil. I přepážka k motoru byla z poloviny pryč a motor se asi zadřel vyhozen z lože. Máša prostě dostala zásah a zemřela za svou vlast a za Stalina. Jak zpomalený brouk jsem se vydrápal na bok té mrtvé ocelové hromady a skulil se do trávy vedle. A tam jsem ležel na zádech a koukal do tmavnoucího nebe ...
Našli mě až těsně před setměním, naložili do džípu a odvezli za Berezinu, přes ten zatracený most, kde byl zřízen lazaret. Měl jsem otřes mozku, roztžený kalhoty a modřinu na předloktí nápadně se velikostí podobající mému kouzelnému kladivu ...