Za pákami T-34

Vzpomínky Ivana Mattoviče Smolikova

Jóóó moji milí pionýři, určitě byste rádi slyšeli, jak strejda Ivan bojival u Stalingradu nebo u Kurska, ale já vám budu vyprávět o úplně jiné bitvě. O bitvě, která se mi hluboce vryla do poměti a to už jsem toho hodně zapoměl !!! A nebojte, starý kolchozník a řidič kombajnu Ivan Mattovič tam zažil opravdové velké dobrodružství, když řídil svou starou dobrou Mášu VI, svůj milovaný tank T-34. Teda jeho šestou verzi, protože tři předchozí mu zničili fašisti, jednu utopil při přechodu Dněpru ... no kdo mohl tenkrát tušit, že ten vor Mášu neunese ... a jednu vyměnil za vodku s nějakým partyzánskym velitelem Banderou po osvobození jedné malé Ukrajinské vesnice.

To sme tenkrát s naší 401.gardovou motorizovanou brigádou byli na samám hrotu té slavné operace Bagration, kde chrabrá Rudá armáda rozdrtila pod velení velikého Stalina celou německou armádu a hnali jsme se k řece Berezině, to je ta, co se tam málem utopil ten bláznivý žabožrout Napoleon. Byl jsem tehdy u 4.praporu a moje Máša se leskla čerstvým nátěrem a vazelínou, radost pohledět. Toho časného rána přijela spojka od velitele brigády, podplukovníka K.O.Jalundy s rozkazem. Řekl jsem si, Ivane, odpočinek nebude, ženou nás dál. A taky jo, velitelé tanků běželi hned k veliteli a byla vyhlášena pohotovost. Zabalil sem si deku, dal si hlt vodky, to víte, tenkrát na frontě, to se mohlo, pohladil Mášu po čumáku a už jsem do ní vklouznul ... hele mladej, to neni žádná legrace, já vám tady povídám o Velké VLASTENECKÉ válce !!!

Náš velitel tanku nikdy moc řečí nenadělal, prostě mě kopnul do zad, což znamenalo "jeď!". Teprve později jsem se dozvěděl, že nedaleko od nás postupovala k řece fašistická kolona z elitní divize "Grossdeutschland" a úkolem brigády bylo odříznout jí od mostu přes Berezinu. Teď jsem veděl jen to, že náš a 6.prapor jsou posláni po silnici směrem k městu Dulebnaja, keré leží na hlavní silnici směřující k mostu. Naším úkolem bylo napadnout nepřítele z boku a pozdržet ho, než zbytek brigády dorazí k mostu a obsadí ho. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že nás už zase někdo obětoval ...

Silnice se kroutila mezi poli a selky nechávaly práce a mávaly nám. Škoda, že mi z otevřeného poklopu koukala jen hlava, hned by viděly, jak vypadá pořádnej osvoboditel. Takhle se zubily hlavně na mladíky z tankového výsadku, kteří se vezli na naší korbě. Jak jsme se blížili v městu, viděl jsem kopec s kostelem a čtvrtí kolam a říkal jsem si, že jestli tam jsou němci, tak z toho osvobozování nic nebude. Naštěstí jsme bezpečně dojeli až na přeměstí, kde velitel roty nařídil pěšákům sesedat, protože průzkumníci před námi narazili na odpor.

Máša po příjezdu do Dulebnaji

Máša a naše četa pak byla poslána k železniční stanici, kde se rozvalovala parta německých granátníků. Vypadali docela překvapeně, když jsme to do nich začali pražit z kanónu a kulometů a z druhé strany na ně zaútočila četa našich pěšáků. Během chvilky byli frickové na kusy a nad poslední dírou, kam pár vyděšených nadlidí naskákalo v naději, že jsem si jich nevšiml, se Máša několikrát otočila, až se kraje okopu pěkně zhroutily. No řeknu vám, bylo to slyšet i přes řev našeho motoru. Ať si klidně řvou fašisti jedni, ale kdybyste viděli jak zase Máše zamazali spodek ! Cháska jedna fašistická.

Zbytek praporu zatím útočil na kopec s kostelem a z počátku se jim i dařilo. Pak ale přijela spojka od velitele praporu, že máme pozici u stanice přenechat jednotkám 6.praporu a vyrazit na pomoc našim. No moc se mi do těch strmých uliček na kopci nechtělo, ale rozkaz je rozkaz, vyrazili jsme. Celá četa se propletla uličkami pod kopcem a vyšplhala se až na samotný vrchol, hned vedle kostela. Tady se vedly těžké boje, naši pěšáci tu nejprve vytlačili fašisty a odrazily několik jejich potiútoků. Ale pak si němci přitáhli několik obrněných transportérů a začali naše tlačit zase dolů. A do toho přijela Máša a další dva tanky naší čety. Situace byla nepřehledná, nebylo jisté, kde jsou ještě naši a kde už němci a tak jsme museli dávat sakra pozor. Fašisti totiž měli svoje slavné panzerfausty a ty pro nás byly moc nebezpečné. Velitel mě střídavé kopal do pravého či levého ramene a ja podle toho jezdil napravo nebo nalevo, ve sluchátkách totiž stejně nebylo nic slyšet, řekl bych že od té doby, co dráty ohlodaly myši z Ukrajiny. Několikrát jsem viděl, jak kousek od nás vybouchl nějaký minometný granát a jednou nás jen o kousek minula střela z panzerfaustu, ale drželi jsme se. Několikrát jsme stříleli na německé obrňáky a myslím, že jsme jich několik zničili.

Boje na kopci u kostela

Pak jsem ale zaslechl řev našeho radisty a kulometčíka Kosti. Koukám, co se kde děje a najednou vidím, že mírně vpravo od nás, dneska bysme řekli na dvou hodinách, ale tenkrát měl hodinky málokdo a tak jsme prostě ukazovali, tak tam vyjíždí německý tank. Asi už o nás věděl, byl schovaný za rohem, ale věž už natočenou směrem k nám. Řekl jsem si, je zle Mášo, padáme. Úderem svého oblíbeného kladiva (měl jsem ho už v sedumatřicátým, když jsem brázdil kolchozní lány na kombajnu) jsem zařadil zpátečku, Máša sebou trhla a vyrazili jsme zpět. Něco nám zachrastilo pod pásy, myslím, že to byl plot a nějaký kabely a už už to vypadalo, že jsme z toho venku, když tu se zablesklo z hlavně německýho tanku a Máša kovově zazvonila. A měli jsme štěstí, střela zklouzla po pancíři a jen s námi řádně otřásla. Problém byl, že ten otřes mě hodil na stranu, dostal jsem pěknou šlupku do hlavy a hlavně jsem tak strhnul Mášu na stranu a ta v plné rychlosti zacouvala do domu vedle. Sice jsme se tak dostali mimo dohled německého tanku, ale posádka byla značně otřesená a protože další tank z čety dostal zásah a začal hořet, velitel rozhodl, že nás pošle dolů na předměstí, k veliteli praporu, dát se trošku do kupy, oklepat cihly z Mášy, prach z motoru a doplnit munici.

Pokračování ...