Když jsme přijeli k velitelství, vyskočil jsem z Máši abych se trošku protáh a omrknul, jak je na tom. No byl na ní pohled, asi jako vždy po akci. Zamazaná, otlučená, pěknej škrábanec na předku a nabořená zazadu. Ale hlavně, že jsme byli na živu. Podle toho, co bylo vidět a co jsem zaslechl, tak jsme společně s 6.praporem nejdřív psotupovali docela dobře do centra města, ale pak začali němci posilovat až nás přečíslili. Podél hlavní silnice poslali tanky Panther a od těch dostala druhá rota pořádný výprask, i když pár fašistických bestií to taky pěkně odskákalo. Až odsud bylo vidět, jak se nad celým městem vznášejí černé obkaky dýmu z hořících strojů. Co ale bylo horší, pomalu jsme prohrávali bitvu o kopec. A vzhledem k tomu, že naše akce měla být jen zdržovací a bylo potřeba počítat se zadními vrátky, kterými byla cesta přes pole, po které jsme přijeli, byl ten kopec pro nás strategicky důležitý. Teda tak to říkal Kosťa, on studoval ve městě a tak tomu víc rozumí. Pro mě to prostě znamenalo to, že jakmile jsme doplnili munici a ověřili, že motor je v pořádku, vyrazily jsme se zbývajícím tankem naší čety na obchvat do týla nepřítele. S námi jelo několik průzkumáků, už ani nevím, kdo to byl, protože tam všichni zůstali. Pronikli jsme pod skálou, na které stál kostel, do ovocných sadů a pomalu jsme se tak dostali do zad fašistům bojujím na kopci s naší pěchotou. Jeden z průzkumáků nás upozornil, že před námi je nějaká zeď a za ní je pak asi 100m volného prostoru. Pak už jsou první domy na úpatí kopce a strmá ulice vedoucí nahoru. Tou by prý bylo dobré proniknout nahoru. Ideální úkol pro budoucí Hrdiny Sovětského svazu, posmrtně samozdřejmě.

Máša objíždí kostel a postupuje do týla nepřítele

Velitel mě tradičně nakopl a vyrazili jsme. Máša prorazila díru ve zdi, odnesl to pravý blatník, který se ohnul nahoru až do půlky pásu, a hnali jsme se přes nekrytý prostor vpřed. Ani nevím, kde byl druhý tank a kde průzkumáci, jen jsem zíral na cestu a jel plnou rychlostí do toho ďábelského kopce. Kosťa kropil nějaký pěšáky, který se nám rychle klidili z cesty a už jsme byli nahoře. A tam, asi 50 kroků před námi stál německý tank a kus dál další a za ním ještě jeden. Všechny zadky k nám a veže dopředu, ideální. Ten vepředu střílel někam ke kostelu na naše pěšáky, ostatní jak se zdálo doplňovaly munici. Nic lepšího jsme si nemohli přát. Máša se zhoupla, jak jsem dupnul na brzdy a hned jak se kanón trošku ustálil, houkla první rána. Teprve s explozí prvního tanku vjel do němců život. To už se ale přiřítil i druhý tank z naší čety a společně jsme pak odrovnali zbývající dva tanky. No řeknu vám, byl to pocit k nezaplacení. Velitel tanku hopsal radostí na své sedačce ve věži a pak opevřel poklop a začal kropit pobíhající frice ze své pépéešky. A to neměl dělat, najednou se sesunul dovnitř a uprostřed čela měl krvavou díru. Vzápětí dostal sousední tank zásah panzerfaustem a vybuchl.

Už ani nevim, jak jsme sjeli ten kopec zase dolů a přejeli to otevřené prostranství. Všude kolem bouchaly granáty a střepiny zvonily o náš pancíř. Nakonec jsme zastavili v sadu, ze kterého jsme vyráželi. Máša byla sama. Ani jeden průzkumák se s námi nevrátil. Když jsem pak později mluvil se zástupcem velitele praporu, velitel totiž padl, ale to trošku předbíhám, tak sice říkal, že naše akce způsobila pěkný zmatek na frontě ve městě a ulevila v tlaku na naše stahující se jednotky, ale poměr ztrát nebyl moc příznivý. To jsme ale ještě nevěděli. Máša stála jak mrtvá v sadu a mi ani nedutali, jen naše komsomlská srdce bila. Teda až na to jedno, na to velitelovo.

Ticho přerušil až Kosťa. Že prý během našeho ústupu zaslechl v rádiu, že se máme vrátit na výchozí shromaždiště odkud jsme ráno vyrazili. Bylo to sice divné, ale Kosťa na tom trval a navíc má skoro maturitu. Projeli jsme sadem a pak jsme pádili přes pole k silnici. Nikde už žádné selky nebyly vidět, za to jsem viděl zbytky 6.praporu jak po silnici ustupují naším směrem. Teda tanky byly skoro všechny, ale pěchotu jsem nikde neviděl. No nic, počkáme na náš prapor. Nad Dulebnajou se vznášel černý hustý dým a zdálo se, že snad celá polovina města hoří, takové peklo. Počkejte fašisti, až budeme v Německu !!!

Teď, teď konečně vidím naše jednotky, jeden, dva, tři, čtyři tanky, skupinka náklaďáků s minometnou baterií a trochou pěchoty, část spojovacích vozidel a tři průzkumáky s několika dalšími pěšáky. Pak se na silnici objevuje německý Panther a další dva na železničním náspu u města. Cože, to je všechno ??? To nemůže být pravda !!! Prcháme společně s ostatními. Náš mrtvý velitel tanku je stále zhroucený na své sedačce a přesně tak si všichni připadme. Už jsme vlastně mrtvý.

Pokračování ...