Jenže ještě tu byl nepřítel, sotva jsme se seskupili, bylo nás teď i s tanky 6.praporu dvacetčtyři, což jistě nebyl zanedbatelný počet, objevil se na pláni nepřítel. Šlo o skupinu, která původně pronásledovala 6.prapor a pak byla posílena asi jedním praporem z Virkau. Využili jsme náspu a okraje lesa a na velkou vzdálenost jsme stříleli na přibližující se samohybná děla a tanky nepřítele, občas i na skupiny granítníků postupujících přes pole směrem k nám. Jak už bylo zvykem, naše četa dvou tanků dostala rozkaz vyrazit do neposečeného pole na levém křídle a napadnout nepřítele z boku. Zase Máša, možná byla s tím šrámem a ohnutým blatníkem nápadná a velitel si ji vždycky všimnul, když hledal dobrovolníky. Rozhodně jsme hořeli nadšením a nezbývalo doufat, že to bude jediný plamen, který nás bude stravovat.

Zacouvali jsme dolů z náspu a kryti postupovali k levému křídlu naší formace. Viděl jsem, jak několik tanků na náspu dostalo zásah a tak jsem doufal, že až se vrátíme, bude tu ještě někdo na živu. Na konci levého křídla byl násep o poznání nižší a brzy jsme našli polní cestu, která křížila trať a vedla do polí na druhé straně. Přefrčeli jsme přes trať a hup do žita ! Mělo snad přes dva metry a ze svého poklopu jsem neviděl vůbec nic. Velitel se musel vysoukat vysoko z věže, aby nás vůbec dokázal navést do pozice k útoku. Nedosáhl na mě nohou a tak do mě kopal náš střelec Sergej do kterého kopal velitel. Taková kopavá pošta.

Když žito před námi trošku prořídlo, zastavili jsme a druhý tank z čety zastavil hned vedle nás. Oba velitelé tanků vyrazili vpřed podívat se, jak to vypada před námi. Když se vrátili, neřekli ani slovo, nahnali nás do tanku a pomalu jsem vyrazili vpřed, bok po boku. Velitel měl pořád ještě otevřený poklop, ale už jen vykukoval ven a zdálo se, že na něco čeká. Dokonce jsme zase na chvilku zastavili a to už před námi byl vidět nějaký ten pohyb. Pak jsem to náhle pochopil, náš arménec měl jak se zdá všechny tři pohromadě ... zuby ... teda všech pět se vlastně řiká. Před námi stála na okraji pole četa tří tanků Panther. A jak se ukázalo, střílely salvami na naše tanky najíždějící a pálící z železničního náspu. Náš velitel si počkal, až vypálí salvu a pak jsme vyrazili. Překvapení bylo dokonalé, fricové zrovna jásali nad jedním zasaženým Tčkem na náspu, když jsme jim vpadli do zad. Na tuhle vzdálenost nemohli naši střelci minout a dva Panthery byly vyřazeny hned první ranou. Poslední ale bleskurychle zareagoval a prudce se začal otáčet směrem k nám. Viděl jsem jeho dlouhou hlaveň, jak se rychle točí naším směrem a uměl jsem si představit, co se stane, až uvidím záblek u jejího ústí. Dopředu jsme nemohli, tam hořel zasažený Panther, na jedné straně bylo druhé Tčko naší čety a jeho zničený Panther a na druhé straně tenhle dravec připravený ke skoku.

Mohl jsem tam rychle bouchnout zpátečku a zkusit zmizet v žitě, ale posunem vzad by se Máša dostala před ten dlouhý kanón ještě dřív. Nikdy jsem o takové situaci neuvažoval, ale politruk nám mnohokrát vyprávěl, jak u Prochorovky naše tanky taranovaly německé, protože výměna jeden za jeden byla pro nás výhodná. A sovětští vojáci jsou hrdinové a bojují za svou matičku Rus a nebojí se žádných obětí ... tyhle a podobné řeči se mi honily hlavou, když jsem prudce šlápl na plyn a zatnul zuby. Máša se vzěpala a pošlušna mých příkazů vrhla se zpět do žita.

Hleděl jsem vyděšeně na Panthera, který teď mířil přímo na nás a čekal jsem na záblesk. Ten přišel a byl velmi oslnivý. Kůži nám zachránily naše tanky na náspu, které využily situace a přesnou palbou Panthera zasáhly a zničily. Sláva našim soudruhům a jestli to byli ti poláci, tak jim odpustim i toho psa. Pak kolem nás začali vybuchovat granáty dalších fašistických obrněnců stojících v dálce na kraji lesa a pro nás to byla jasná pobídka k ústupu. V rozjařené náladě jsme se valili žitem a když jsme přijeli zpět za násep, zjistili jsme, že větší část tanků už odjela a na nás čekájí zbývající dvě Téčka z našeho původního praporu. Bleskově jsme vyrazili ve stopách tanků 2. a 6.praporu a po krátké jízdě přes pole a louky jsme se dostali k silnici, která vedla do Svislače.

Svislač už z dálky vypadal zbědovaně, teda hlavně jeho okolí. Jak se zdálo, na všech přístupových cestách kolem města se vedly urputné boje a jediná volná byla ta naše. Občas po nás sice někdo z kouře po levé straně vystřelil, ale rychle jedoucí kolonu Těček není snadné na tu vzdálenost zasáhnout. A už jsme byli před prvními domy, kde naše pěchota rychle otvírala zátaras na silnici a pouštěla nás do města. Hned u prvního velitelství jsme zastavili a než jsme se stačili rozhlédnout, už kolem nás byla hromada pěšáků jásající, že jsme jim přijeli na pomoc. Přece jen nás pořád bylo dohromady ještě 18 tanků a to už je znát. Dostali jsme napít vody z nedaleké studny a i trochu toho jídla nám pěšáci rychle sehnali v okolních domech. To už ale přijel džíp z velitelství a tak se celá naše skupina vydala za ním.

Zbytek brigády brání němcům v přístupu do Svislače

Džíp nás dovedl do průmyslové části města směrem k řece, kde v papírně sídlilo velitelství brigády. A opět se doplňovala munice a palivo a opět nás čekaly obranné boje. Podle toho co jsem zaslechl, fašisti už jsou na okraji města a přicházejí jim další a další posily. Navíc jsme za sebou přitáhli našeho protivníka ze žitného pole, ze kterého se vyklubala pěkně silná skupina tanků a samohybných děl. Město se tak dostalo do půlkruhového obklíčení a jediná volná cesta vedla už jen k mostu. A tuto cestu dostal za úkol hájit 2. a 6.prapor, resp. jejich tanky, protože ostatní jednotky jsme už ztratili v předchozích bojích. Čekal jsem, co bude s námi. Ale řidičům se toho moc neříká. Jediné, co jsem zaznamenal bylo, že jsme dostali dva tanky z brigádní opravny a tak z nás zase byly dvě kompletní čety.

Pokračování ...